Čmeláci a jejich chov

zpracoval: Oldřich Janků

Čmeláci jsou příbuzní včely.  Jejich společenstva  jsou však v našich podmínkách pouze jed­noletá. Na jaře se v přírodě setkáváme s po­měrně robustními oplozenými samičkami – budoucími matkami, které přezimovaly jednotlivě, zahrabány v lese, na louce či na mezi. U nás žije asi 25 druhů, z nichž nej­ranější se v přírodě objevují v době květu jív, zatímco poslední vyletují až někdy v po­lovině května.

Když se samičky dostatečně posílily nek­tarem a pylem, začnou hledat vhodné mís­to pro hnízdění. Aby mohly vychovat po­tomstvo, potřebují dostatek teplo držícího materiálu, v němž by založily malou ko­můrku – zárodek budoucího hnízda. Proto v té době poletují nízko při zemi a pečlivě prozkoumávají myší díry, chuchvalce sta­ré trávy nebo mechu, škvíry ve zdech, pta­čí hnízda apod. Některé druhy obsazují té­měř výlučně opuštěná podzemní hnízda drobných hlodavců, jiné naopak hnízdí na povrchu, a jsou i druhy velmi přizpůsobi­vé, které využijí jakoukoli vhodnou příle­žitost a usadí se například i v ptačí budce.

Na vyhovujícím hnízdišti samička hra­báním upraví postupně materiál kolem zá­k1adní komůrky, která je jen o málo větší než ona sama. V komůrce postaví z vosku tzv. medový džbáneček, který slouží jako zá­sobárna medu pro období nepříznivého po­časí. Pak pokračuje stavbou první plodové buňky, do, které naklade asi osm vajíček.

Tento první  plod potom zahřívá vlastním tě­lem, doslova jako kvočna. Larvy matka kr­mí kašičkou z nektaru a pylu. Za příznivé­ho počasí vyletuje pro potravu, většinu ča­su však tráví úpravou hnízda a péčí o plod. S růstem larev se buňka zvětšuje, až jsou lar­vy víceméně individuálně obaleny voskem. Když si upředou zámotky a zakuklí se, mat­ka voskovinu seškrabe a použije na další stavby. Přibližně za čtyři týdny se z první­ho plodu vylíhnou drobné dělnice. V té do­bě má již matka plod v dalších dvou buň­kách, které postavila na zámotcích prvních larev. Prázdné zámotky dělnice po úpravě používají jako zásobárny potravy.

Dělnice postupně přebírají povinnosti s obstaráváním potravy, starají se o úpravu tepelné izolace, pomáhají s péčí o plod. S rostoucí početností čmeláctva jsou dělnice lépe živené a tedy i větší. V létě, na vr­cholu vývoje, když je potravy dostatek, ob­jevují se také samci a posléze i mladé samičky. Na rozdíl od včel medonosných jsou k sobě přátelské, a stejně tak se s ni­mi dobře snáší i stará matka. Po několika dnech dozrají matky k oplozovacímu výletu. Páří se venku, většinou jen s jediným sa­mečkem. Při páření pár sedí a kopulace tr­vá asi 15 až 60 minut. Oplozené samičky si v hnízdě naplní medové volátko medem a během několika dnů hnízdo opouštějí. Na vhodném místě si vyhrabou komůrku  a upadají do diapauzy – fá­ze klidu, která může trvat i 6 – 8 měsíců. Sta­rá matka, dělnice a samci během léta  a podzimu hynou.

Počet čmeláků, které hnízdo během své existence vychová, bývá velmi rozdílný. Je závislý na druhu čmeláků, množství potra­vy, které příroda poskytla a v neposlední řadě i na zdravotním stavu, množství para­zitů a škůdců, kterým musela hnízda čelit. Zatímco nejslabší společenstva mívají jen ně­kolik desítek zámotků, mohou početná hnízda  vychovat několik stovek jedinců.

Čmeláci jsou velmi užiteční opylovači nejrůznějších druhů rostlin. Výhodou je, ­že se dobře přizpůsobují omezenému pro­storu skleníků a izolátoru. Dlouholeté sna­hy o chov čmeláků nabraly na intenzitě ze­jména v posledních 15 letech v souvislos­ti s objevem možnosti zvýšit pomocí čmeláků produkci skleníkových kultur rajčat  až o 50 %. Kromě toho mají zájem o čmeláky také šlechtitelé a tvůrci krajiny a přátelé přírody, kteří do chovu vkládají nadě­je na udržení ohrožených druhů, nebo na re­introdukci (znovuzavedení) čmeláků do re­kultivovaných oblastí.

Chovat čmeláky můžeme v zásadě dvojím způsobem. Buď na   venkovních stanovištích nebo v labora­torních podmínkách. Oba způsoby se pod­statně liší jak co do materiálních potřeb, tak i pokud jde o druhy čmeláků.

Pro venkovní stanoviště potřebujeme úl­ky o vnitřní světlosti přibližně 23 x 23 x 23 cm zhotovené ze dřeva, s pevným dnem, přístupné shora. Vstupní otvor má průměr 20 mm a vede od něj podél přední stěny vnitřkem úlku chodbička o světlosti 25 mm, aby vstup do hnízda nevedl přímo. Dvojité víko poskytuje úlku tepelnou izolaci. Uvnitř úlku se nachází nastříhaná a roz­cupovaná krejčovská vata, případně s pří­měsí jemného suchého mechu.

Připravené úlky rozmístíme v předjaří v terénu na klidná místa chráněná proti pří­mému slunečnímu svitu. Stavíme je na níz­ké stojany s ochranou proti mravencům. Stane se, že hledající samičky úlky objeví, a pokud jim vyhovují, usadí se v nich (20 – 30 procent je úspěch). Úlky však může­me rozmístit také až v době, kdy samičky začnou hledat hnízdiště. V tom případě od­chytáváme nízko poletující matky (nejlépe do skleničky), prohlédneme je, zda nema­jí na zadních nohách pyl. Takové pustíme, již v přírodě hnízdo založily. Odchycené samičky přemístíme na okně do krabičky od zápalek a z ní pak necháme vběhnout vstupním otvorem do úlku. Otvor uzavře­me, aby samička byla nucena prozkoumat celou chodbičku i vnitřek úlku. Otevřeme jej opatrně až po setmění. Do jednoho úl­ku dáváme zásadně jedinou samičku. Ob­sazení úlku kontrolujeme až po několika dnech, opět(po setmění. Opatrně odejme­me víko a jemně zahýbáme stelivem. Pří­tomná matka se ozve varovným bzučením. V přírodě zahyne mnoho matek ještě dří­ve, než vychovají plod. Proto se můžeme radovat z úspěchu teprve tehdy, když z na­šeho úlku začnou vyletovat drobné dělni­ce. Pokusy o řízený chov čmeláků sahají de­sítky lét zpátky. Většinou se jednalo o usměrnění chovu v době normální bio­logické aktivity čmeláků, tzn. usazování samiček, jak je popsáno v předchozí části.

Umístnění úlku na klidná místa chráněná proti pří­mému slunečnímu svitu, vletový otvor otočený k severozápadu.  Stavíme je na níz­ké stojany s ochranou proti mravencům. Část stojanu – nohy asi 30 cm vysoké (max do 50 cm), natíráme lepem proti mravencům, odstraňujeme vysokou trávu kolem úlku, po které by mravenci vylezli na úl a zlikvidovali čmeláčí vajíčka. Úlky – větší chovný prostor vybavujeme vhodným stelivem (mech, jemná suchá tráva, soukenická vata apod. ne s umělých hmot) a menší prostor u vstupního otvoru  napáječkou (  i vršek od limo, nic velikého v čem by se mladí utopili)do které dáváme směs medu a vody nebo cukru a vody 1:1. Máme připravený úl začátkem až v polovině dubna tj. v době kdy samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda.

Samičku v přírodě odchytíme, k tomu je třeba síťka na hmyz (i ze staré záclony a několik starých lékovek, nebo krabička od sirek kam ji umístníme ) a do úlu ji vpustíme. Jakmile samička do úlku vleze utěsněte vletový otvor hadříkem a nechejte do večera uzavřený. Ob­sazení úlku kontrolujeme až po několika dnech, opět (po setmění.) Opatrně odejme­me víko a jemně zahýbáme stelivem. Pří­tomná matka se ozve varovným bzučením. Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nehledejte v úlku hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla počínejte si opatrně. V případě, že samičku příliš vylekáte úl opustí. Jest-li je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte.

Čerpáno z materiálu:

RNDr. Pavel KRIEG, CSc., VÚVč, s.r.o., Stanice Prostějov

RNDr. Vladimír PTÁČEK. CSc., Přírodovědecká fakulta MU Brno