Dešťovky – žížaly.

Miroslav Nechvátal

Můžeme se s nimi setkat kdekoliv. Jejich tělo je článkovité, pokryté drobnými štětinami sloužícími k pohybu. Nejraději mají vlhkou a kyprou půdu. U nás žije asi 40 druhů. Ve světě existuje asi 2000 druhů dešťovek, největší žijí v Jižní Americe a Austrálii (až 2 m dlouhé).

Nejznámější je dešťovka zemní (též obecná) – Lumbricus terrestris, která dorůstá délky 15 cm. Tělo má světle růžové, tvořené 110 až 180 články, s podélným hnědočerveným pruhem a sploštělou zadní částí. Důležitou částí těla je nápadná zduřenina – opasek. Jeho tvar, poloha a velikost je důležitým znakem pro určení druhu. Opasek má na spodní straně dva pohlavní hrbolky. Každá dešťovka má samčí i samičí pohlavní orgány, ale není schopná samooplodnění. Při páření si navzájem s partnerem vymění spermie. Po páření vyloučí slizovitý kokon obsahující až 28 vajíček, z kterých se asi po třech týdnech vylíhnou malé dešťovky.

Nesnáší slunce, sucho, nízké i vysoké teploty. Živí se zahnívajícími částmi rostlin, které přijímá společně se zeminou. Nestrávené zbytky potravy vychází z těla ven a obohacuje jimi půdu o ústrojné látky, čímž napomáhá tvorbě půdního humusu. Za rok dokáže dešťovka promísit až tunu půdy. Chodbičky, které vytváří, jsou zpevněné slizem a sehrávají významnou úlohu při provzdušňování a zúrodňování půdy. Na jednom hektaru jich je v průměru 7,5 milionů. Většinou se pohybuje v horních vrstvách půdy a nejčastěji se vyskytuje na loukách, kde má dostatek potravy.

Pod vlhkou kůrou tlejících větví žije dešťovka svítivá – Eisenia lucens, v hnoji a různých organických zbytcích Eisenia foetida, v bahnité půdě močálů žije olivově zelený, až 30 cm dlouhý, kriodrilus bahenní – Criodrilus lacuum. Na výrobu vermikompostu se využívá Eisenia foetida, dorůstá do délky 6 až 7 cm, poznáme ji podle páskování na červeném těle.